Drobná nenápadná obec na okraji Truskavenského dolu má nečekaně pohnuté dějiny. Už první zmínka o její existenci z druhé poloviny 14. století přináší otázky o podobě zdejšího sídla, za neblaze proslulé třicetileté války se stalo okolí Truskavny s množstvím jeskyní úkrytem protestantských uprchlíků a kazatelů, v urbářích a pozemkových knihách z počátku novověku můžeme vystopovat střípky osudů zdejších obyvatel. Také období první republiky a II. světové války bylo na události bohaté a stejně jako v poválečných letech se v dějinách malé obce odrážejí celospolečenské změny 20. století.
Úvoz pod Truskavnou
Lidé, kteří se rozhodli osadit půdu na návrší nad skalnatým dolem, který jej bezprostředně obepínal ze dvou stran, dokázali využít určitých přírodních predispozic tohoto místa. Srázem ukončený skalnatý vrch s příkrými svahy umožňoval položit sídlo na chráněném místě, z nějž bylo možno dobře pozorovat okolní náhorní roviny i pohyb v dole a současně si zachovat relativní nenápadnost v lesnaté krajině. Jednou ze základních podmínek vzniku sídla je však především dosažitelnost vody, jíž tu vždy bylo málo. Tuto nepříznivou okolnost do jisté míry vyvažovala úrodnost půdy náhorní roviny a existence vodních zdrojů v dolových polohách pod vsí, odkud byl do vsi postupem času proražen hluboký a poměrně strmý úvoz. Mírnější přístupová cesta přicházela do vsi od severu z náhorní plošiny, která ji spojovala se sousední Březinkou a Šemanovicemi, jež byly obdobně založeny v náhorní poloze na okraji skal nad průchozím dolem.
Drobná ves Truskavna vznikla patrně v době intenzivní kolonizace Čech 13.–14. století, kdy osídlenci pronikali do poloh až ve výši 500 m n. m. Její založení je jistě nepřímo spjato i s průběhem jedné z mnoha pobočných lokálních linií obchodní stezky severojižního průběhu ve směru (Praha)–Mělník–Dubá–Česká Lípa–(Žitava), která zde po staletí tvořila hlavní komunikační spoj. Nejstarší archivní zprávy zmiňující název vsi, nejprve v adjektivním tvaru „Truskavná“, pocházejí patrně z r. 1379; uváděn je také tvar „Truskavné“, podobně jako u nedaleké vsi s názvem „Sitné“.
Roubenka č. p. 3 v letech 1890–1892
Kokořín hrad
Ve druhé polovině 14. století, kdy byla Truskavna prvně zmíněna v archivních pramenech, již zdejší krajině dominoval hrad Kokořín, kolem nějž se nepochybně vytvořil rozsáhlý manský systém, což znamená, že jednotlivé díly hradního panství byly propůjčovány k užívání nižším šlechticům za povinnost vojenské (či jiné) služby. V uvedeném roce sídlil v Truskavně jistý Vaněk či Vaněček, patrně vladyka, který byl právě takovým klientem kokořínských pánů. Otázkou je, zda zde skutečně sídlil na nějaké tvrzi, o jejíž existenci se vedou spory, či zda žil pouze na prostém dvorci jako řada nižších šlechticů jeho doby.
Další zmínka o Truskavně pochází až z roku 1446, kdy již kokořínské panství po Janu Řitkovi z Bezdědic držel příslušník významného severočeského rodu – Záviš z Klinštejna. Záviš náležel ke kokořínské větvi pánů z Klinštejna (kteří pocházeli z bohatého rozrodu Ronovců) a aktivně se účastnil husitských válek. Zápis na hrad Kokořín získal roku 1444. Právě jeho synovec Jan byl nepochybně otcem oné šlechtičny, jejíž pozoruhodný náhrobní kámen se dochoval v kostelíku na Hradsku.
Kostelík sv. Jiří v Hradsku
Po vypuknutí „ohavné rebelie“, tj. třicetileté války se majitel kokořínského panství Václav Šťastný zpočátku ve stavovském povstání příliš neangažoval a uvažoval dokonce o rezignaci na funkci direktora. Zlom nastal poté, co mu bylo v roce 1619 zastaveno mělnické panství za půjčku, kterou poskytl stavům na vojsko. Volil vzápětí Fridricha Falckého a nechyběl ani při signování federace s jinými povstalými zeměmi. Po Bílé hoře tedy nemohl uniknout trestu, ačkoli se poddal a učinil císaři přísahu, byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. Hrdelní trest mu byl změněn na doživotní žalář, ani ve vězeních v Praze a na Zbiroze si ovšem nepobyl dlouho, propuštění se dočkal již na jaře roku 1623. O majetek však přišel zúplna, statky včetně Truskavny pak získala Polyxena z Pernštejna.
Polyxena z Pernštejna
Polyxena z Pernštejna patří mezi ženami české renesance ke zjevům z nejmimořádnějších. Poloviční Španělka, dcera nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna, se provdala v útlém věku za stárnoucího Viléma z Rožmberka a po jeho smrti se stala majitelkou Roudnice nad Labem. Tolik žádaného potomka rodu Rožmberků nepřinesla, syna se ale dočkala v manželství se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, předákem české katolické strany. Po defenestraci poskytla ve svém paláci útočiště postiženým místodržícím, za což se dočkala od povstalců domácího vězení.
Po Bílé hoře patřila Polyxena s manželem k největším nákupcům konfiskovaných zboží a stala se spoluzakladatelkou lobkovického dominia. Statky Byšice a Bosyni získala Polyxena z Lobkovic roku 1621. O lidech na zdejším panství se její roudnický hejtman Blažej Albín z Weisenberku vyjádřil jako o rozpustilých a neposlušných, za což prý mohly i zdejší lesy.
Takové vyjádření se jistě týkalo i Truskavny, která ležela přímo v srdci kokořínských lesů, jejíž obyvatelé v nastalé třicetileté válce mohli snadno nalézt ochranu před loupežícími vojsky v okolních skalách. Není nutno pochybovat, že se jednalo vesměs o nekatolíky, již proto, že jejich předchozí vrchnost byla vždy pod obojí. Od roku 1627 důsledně prováděná rekatolizace se však v těžko přístupné oblasti mohla stěží v době válečné vřavy setkat s úspěchem, naopak na Kokořínsku nacházeli úkryt nekatoličtí predikanti a jistě zde i konali své bohoslužby pro okolní obyvatelstvo. Podobnou domněnku snad potvrzuje i název jedné z blízkých jeskyní – Kostelíček
Za vlády Lobkoviců již Truskavna výrazněji a trvaleji začíná vstupovat do písemných pramenů, především pak v pravidelně vyhotovovaných panských urbářích. Nejstarší datovaný z roku 1639 zde uvádí dva osedlé s potahem, stejný stav zachytil i další urbář, bohužel nedatovaný.
Úzké kontakty tehdy Truskavna měla zřejmě s blízkou Chodčí – v této obci byl kromě poplužního dvora také mlýn, který asi zpracovával i zemědělskou produkci Truskavenských, a kostel, který byl pro obyvatele lesní obce tím nejbližším. Bylo k němu přifařeno několik vesnic a zdejšímu záduší patřily vlastní lesy a polnosti. Nový kostel i pro truskavenské farníky vznikl v Šemanovicích teprve počátkem 19. století.
Ještě před vypracováním berní ruly vznikl 16. února 1652 v Roudnici nad Labem seznam osedlých na byšickém statku, který v Truskavně zachytil rovněž dva osedlé. Byli jimi Martin Truskavna (!) a Václav Suchý, což znamená, že během několika málo let došlo ke změně majitelů obou největších usedlostí v obci. Můžeme se jen dohadovat, co bylo příčinou – zběhnutí z náboženských důvodů, úmrtí, … Seznam evidoval i krčmy na panství, v Truskavně žádná nebyla, takže místní museli buď do Šemanovic nebo do Bosyně, v Březince vznikla patrně až později.
V berní rule se ves uvádí jako pustá se dvěma selskými usedlostmi. Truskavna se tedy očividně z poválečných strastí vzpamatovávala jen pozvolna, noví majitelé se museli velmi ohánět, aby své statky přivedli k uspokojivému stavu. Toho jistě nebylo dosaženo ani v roce 1658, kdy vznikl další urbář, který zachytil téměř stejný stav.
Obyvatelstvo Truskavny bylo výhradně zemědělské, snad zde zatím nebyli ani žádní řemeslníci, protože by v obci s tak nízkým počtem obyvatelstva stěží našli dostačující odbyt. Sedláci a drobnější hospodáři se soustředili na pěstování obilí a chov dobytka, výjimečné jsou zmínky o pronajmutí chmelnice.
Skutečnou pohromou pro chudou obec se stalo vypuknutí první světové války. Bezprostřední bojové akce se sice regionu vůbec nedotkly, ale hospodářsky pocítilo celé zázemí nedostatky základních potravin a spotřebního zboží, vše bylo směřováno na frontu. V dochovaných pramenech nacházíme i zmínku, že několik dospělých mužů z Truskavny bylo povoláno k vojenskému odvodu a získali i vojenskou zkušenost. Někteří osadníci tehdy dali k dispozici (nedobrovolně, jednalo se o povinnost) to nejcennější, co měli – své koně. Přes vystálé strasti a nedostatky se i lidé z Truskavny rovněž zapojili do sbírek Červeného kříže. Vznik samostatné republiky jistě uvítali s radostí.
V období první republiky (sčítání z r. 1918) bylo v obci již pouhých 17 hospodářství. O jedenáct let později údaje zachycují 18 domů, 78 českých obyvatel a jediného německého (který zde již v roce 1935 ani zaznamenán není), z nichž 22 bylo evangelického vyznání a náleželo ke sboru ve Vysoké, tři byli zřejmě ateisté a zbytek katolíci. Stejná situace byla i v roce 1935.
Po Mnichovu se obec ocitla přímo na hranicích, připomeňme si, že blízké Želízy byly již součástí Sudet. Okupace zbylé části republiky následovala o půl roku později. Ani nyní Truskavna bezprostředně nezakusila hrůzy války, její odlehlost ji chránila. Každý hospodář ale pocítil problémy, které ve válečných letech vyvstaly – nedostatek a zdražení krmiva, kontribuce, ekonomický úpadek. Stejně jako na většině jiných míst, byly i v Truskavně zavedeny příděly potravin na potravinové lístky. Březinka i Truskavna se přitom nevyhnuly ani opět povinnému odvodu koní, navíc v roce 1942 přišly obě osady o své na zvoničkách umístěné zvony, které musely odevzdat do obvodové sběrny.
Zdejší lesy byly ideálním působištěm pro partyzánské úkryty – okolí Truskavny po trase Chudolazy–Řepín proťal i výsadek známý pod jménem Národní mstitel se sovětskými výsadkaři, jejichž kolegové byli rovněž osvoboditeli širokého okolí. Ještě dlouho po válce se v okolních skalách nacházely zbraně, které zde ukryli prchající němečtí vojáci.
Rok 1945 přinesl velké změny. Po odsunutí německého obyvatelstva se několik rodin z Truskavny odstěhovalo do bývalých Sudet, kde si zabrali hospodářství. Celkem z obce odešlo 22 osob a vrátilo se sedm. Tím došlo k poklesu obyvatel o 15 osob a nepřetržitý trend snižování počtu obyvatel a vylidňování obce pokračoval. V roce 1952 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo v Šemanovicích, ale v Březince ani v Truskavně se do založení JZD nikdo příliš nehrnul. Nicméně tlaky na soukromé zemědělce byly velké a r. 1956 i zde družstvo vzniklo. Pro život obce bylo důležité též zprovoznění autobusové linky do Mělníka a pojízdné prodejny, naproti tomu škola v blízké Březince ukončila svoji činnost ve školním roce 1961–1962 pro nedostatek dětí a od následujícího roku začaly děti dojíždět do školy v Liběchově.
Skončí jednou tato obec pouze jako rekreační, kde bude v zimě a ve všedních dnech téměř prázdno? Doufejme, že se tak nestane, i když stálých obyvatel ubývá a noví téměř nepřicházejí. Pokud však dnes někdo přijde do obce a blíže se seznámí s jejími obyvateli, určitě se zde bude dobře cítit. Sousedské vztahy zde fungují jako opravdu sousedské, lidé se spolu scházejí v č. p. 4 na „kus řeči“ a cítí se zde dobře.